Podkarpatská Rus od vzniku ČSR po sovětskou invazi (očima přímého účastníka událostí)

Kniha přináší zasvěcený, objevný, pro českého čtenáře v nejednom ohledu překvapivý, ba kontroverzní pohled na dějiny Podkarpatska. Vincent Shandor zastával v dramatických letech 1938 až 1939 funkci zmocněnce autonomní karpatoukrajinské vlády v Praze. Jeho kniha je zprávou očitého svědka a účastníka událostí v zemi obývané rusínskými Ukrajinci, počínaje připojením Uherské Rusi – coby Podkarpatské Rusi – k nové Československé republice, pokračuje vyhlášením autonomie Karpatské Ukrajiny za druhé republiky a jednodenní, okolnostmi vynucenou samostatností, až po následnou anexi Kárpátalje horthyovským Maďarskem, vystřídanou připojením Zakarpatské Ukrajiny k SSSR. Autor se dožil i odtržení Ukrajiny od SSSR a vzniku samostatné Ukrajinské republiky, v jejímž rámci se Podkarpatsko nachází dodnes. Těžištěm knihy je šestiměsíční období spolkové autonomie Karpatské Ukrajiny v rámci okleštěného Česko-Slovenska. Neblahé důsledky Mnichova prožíval autor se stejným smutkem jako většina Čechů, Slováků a rusínských Ukrajinců. Zdůrazňuje však též i z českého hlediska jistě paradoxní uspokojení, s nímž se právě tehdy obyvatelům Podkarpatska splnil Masarykův a Benešův slib zřízení samosprávy, který byl Prahou dán před připojením země k ČSR, načež byl odkládán po celou dobu dvacetiletého trvání první republiky. Mezi událostmi z let 1938–1939 stojí za zmínku popis pomnichovské mise generála Lva Prchaly, o jehož utajeném jednání s polskými činiteli (ohledně připojení Podkarpatska k Polsku výměnou za polsko-československou federaci) se autor knihy dozvěděl od svého šoféra, dále pak pojednání o společném boji česko-slovenských a karpatoukrajinských jednotek proti nájezdu vojska horthyovského Maďarska a rovněž svědectví o surovosti okupantů na obsazeném území. Nedocenitelný je i autorův popis další obecně zcela neznámé skutečnosti, totiž odporu příslušníků maďarské menšiny proti odtržení od ČSR a připojení k Maďarsku po vídeňské arbitráži. Shandor v knize vysoce oceňuje všestranný rozvoj, který Podkarpatsku poskytla československá éra, nemluvě o jeho popisu jímavých scén při rozbití republiky, kdy byla Karpatská Ukrajina nucena vyhlásit samostatnost, přičemž její představitelé tento akt neoslavují, nýbrž děkují likvidované ČSR za dosavadní pomoc. Ve všech těch to záležitostech dokáže Shandor projevit vzácný nadhled, který bývá exilovým představitelům vzájemně rozhádaných menšin dosti cizí. Na druhé straně nutno připustit, že český čtenář si nemůže nepovšimnout, že onen exilový pohled, typický určitou zahořklostí a ukřivděností, se v knize přece jen projevil. Poněkud zavádějícím dojmem působí například Shandorovo hodnocení úlohy československých politiků Masaryka a Beneše. Zde se plně projevuje fakt, že dějinné události podléhají výkladovým deformacím vždy, kdy není možné zaujmout vůči nim dostatečný odstup jak v čase, tak v idejích. I přes různé sporné vývody či – z našeho hlediska – zkreslení, jež ovšem v peripetiích středoevropských emocí (včetně těch českých) nejsou ničím ojedinělým, představuje Shandorova kniha, balancující na pomezí historiografické práce, očitého svědectví událostí a bojovné ideové polemiky, nezastupitelnou pomůcku při studiu moderních podkarpatských dějin.