Cizinec - 5. vyd.

Jeden z nejproslulejších románů 20. století, jímž se Albert Camus stal duchovním otcem celé jedné poválečné generace, byl bezprostředně po svém vydání v r. 1942 označen vichystickou kritikou za -ochablost ducha- a -degeneraci lidství-. Ve skutečnosti je příběh Meursaulta, náhodného vraha odsouzeného k smrti, protože odmítá přijmout roli v společenských hrách, působivou oslavou člověka, a to člověka revoltujícího. Podle vlastní Camusovy interpretace -cizinec- až do konce odmítá lhát a bez jediného náznaku hrdinského chování souhlasí s tím, že zemře pro pravdu, aniž by ji -těm druhým- vnucoval. Meursault skutečnost přijímá, ale nehodnotí, odmítá ji vykoupit jakoukoli transcendencí. Odmítá Boha, přesněji řečeno Bůh ho nezajímá. A přece Meursault zažívá před popravou pocit štěstí, existenciálního přesahu prostého všech iluzí, plnějšího než víra.