Národnostní menšiny v Československu 1918–1938

Konec první světové války přinesl podstatnou změnu politické mapy středoevropského prostoru. Československý stát, jehož definitivní hranice potvrdily mírové smlouvy, dostal do vínku složitou část dědictví svého předchůdce – rozmanité národnostní složení svých obyvatel. Přitom téměř jedna třetina z nich svůj nový domov odmítala a obtížně se s ním identifikovala; jednalo se především o Němce, Maďary a Poláky. Ještě před prvními řádnými parlamentními volbami byly na konci února 1920 přijaty národnostně „jednobarevným“ Revolučním Národním shromážděním základní zákony, především ústavní listina a jazykový zákon, na jejichž základě se Němci, Maďaři a Poláci stali příslušníky národnostních menšin, resp. státními občany jiného než československého jazyka. Zmíněné normy zaručovaly všem zástupcům národnostních minorit, které tvořily téměř 30 procent obyvatelstva, rozsáhlá práva potvrzená skutečností, že republika musela do svého právního řádu inkorporovat ustanovení tzv. menšinové smlouvy. Spory, zda tak učinila způsobem dostatečným, však přetrvávaly téměř po celou dobu existence první republiky. Monografie sleduje klíčové otázky a problémy, s nimiž se republika musela potýkat: začlenění menšin do fungování státu, přístup státní správy a samosprávy k zástupcům národnostních minorit, jejich vztah a identifikace s novým státem. Kniha analyzuje z různých aspektů otázku, nakolik úspěšně se nový a na rozdíl od monarchie nepoměrně menší stát vypořádal s postavením menšin na bázi budované moderní občanské společnosti s výraznými individuálními právy.